Odmala se u nás v rodině „motal“ vždy táta s foťákem a hrozně rád si ze mne několikrát udělal i modelku. Jenže to mne nebavilo.
Sice jsem jako dítě měla v ruce maximálně kompakt, který byl v té době na film, ale ještě jsem pořádně múzou v podobě pořádného foťáku políbená nebyla.
Po x letech jsem se z ničeho nic rozhodla pořídit si digitální kompakt a začít s ním fotit. Což mi pomohlo začít se dívat na svět trochu jiným okem a „nutilo“ mne to, začít se více o fotografii zajímat. A když se mi pak na jednom diskuzním portále povedlo potkat skvělou partu, která mne tak trošku, ba i více nakopla, začalo mne toto téma i více bavit. Postupně jsem uvažovala o pořízení zrcadlovky, ale táta mi tehdy říkal, že to je pro mne naprosto zbytečné na to moje cvakání. Přesto mě jeden kamarád z již zmíněné diskuze ukecával, abych si ji přesto pořídila. Navíc tou dobou běžel v televizi pořad od Jana Šibíka a Jana Šmída: Jak se fotí. To mne ještě více upoutalo a já si šla splnit sen, a přes veškeré tátovy protesty si svou první zrcadlovku pořídila. Byl to Canon Eos 1300 D (na který fotím zatím dodnes) a během několika málo měsíců jsem s ním odjela na první dovolenou do zahraničí, s lepším foťákem bez ničích rad. Po dovolené přišel za mnou táta, ať se předvedu. V jeho hlase jsem spíše slyšela strach z výsledku. S napětím jsem sledovala jeho reakce při prohlížení. Nakonec mi řekl, že jsem asi opravdu nějaký talent zdědila a že je mile překvapen. A od té doby mne ve fotografii podporuje.
A Vy nyní máte možnost se na mé práce podívat a posoudit, zdali opravdu něco ve mně je.
